Máte ve svém životě nějakého kritika? Nemám na mysli člověka, který vám poskytuje konstruktivní zpětnou vazbu, a tím vás posunuje vpřed. Myslím tím někoho, kdo vás neustále upozorňuje na to, co jste (zase) udělali špatně nebo jak byste něco (cokoli) mohli (měli) dělat lépe?
Pokud ano, počítám, že pokud to jen trochu jde, snažíte se mu vyhnout na sto honů. Někdy to ale bohužel nejde…
Všichni víme, že cokoli zvenku nás může zasáhnout pouze, když to dovolíme. Ale někdy je setsakra těžké nenechat se zasáhnout, zvlášť pokud kapky kritiky kapou dostatečně často.
Nabízím 5 kroků, jak tyto nevyžádané rady zarazit:
Krok č. 1: Díky za názor.
Krok č. 2: Můžeš to zopakovat?
Krok č. 3: Snažíš se o to, abych se cítil/a špatně?
Krok č. 4: Asi to nezafunguje.
Krok č. 5: Když už tady tak hezky sdílíme, věděl/a jsi, že kritici jsou ve skrytu nejkritičtější sami k sobě? Kritikou ostatních jen naplno ukazují, jak strašně jsou nespokojeni sami se sebou a jak moc se nemají rádi.
POZOR:
Není potřeba, a ani to není dobré, vždy využít všechny popsané kroky. Začínáme od bodu č. 1 a postupujeme dál po jednotlivých krocích jen v případě, že tlak neustává. Nechceme vztah zničit, potřebujeme si jen uhájit vlastní prostor a pohodu.
A super důležitá věc: je nezbytné věty pronášet pokud možno co nejklidněji. Ano, to může být někdy velmi těžké. Intonace je ovšem zvlášť v tomto případě klíčová. Pokud věty na druhého budeme křičet, nezafunguje to.
Ukažme si to na příkladu:
Váš oblíbený kritik je tu se svou obvyklou nevyžádanou dobrou radou: ´No, Vlaďko, já teda ty okna čistím tak, že na nich nejsou šmouhy…´
Nastupuje krok č. 1, tedy vaše odpověď: ´Díky za názor´. Pokud zvládnete dostatečně nezúčastněnou intonaci, může to skončit už zde.
Pokud nicméně kritik stále dotírá: ´I minule jsi měla šmouhy, dobře jsem si všimla…´ Nastupuje krok číslo 2, tedy vaše žádost: ´Můžeš to prosím tě zopakovat?´ Tady si většina slušných lidí uvědomí si, že přestřelili a zastaví se.
Pokud máme vytrvalého kritika, který chce skutečně tnout do živého: ´No, už dávno jsem si všimla, že teda s tím úklidem jsi na štíru…´ Můžeme přistoupit ke kroku číslo 3: ´Snažíš se o to, abych se cítil/a špatně?´ Je to těžké, ale pokud zvládnete upřímně zvědavý tón, zpravidla se kritik zastydí a začne toto tvrzení vyvracet.
Můžete ale narazit na opravdový hard-core: ´No to by ses teda ale měla cítit špatně, protože to teda já bych nikdy nepřenesla přes srdce takovýto stav domácnosti!´
Pokud to není člověk, se kterým válčíte už dlouho, asi se rozesmějete, protože taky, co na takovou odpověď jiného, že?
Pokud je ale situace napjatější, přistupujeme (pokud možno s úsměvem) ke kroku č. 4: ´Hm, to nezafunguje.´
Případně můžeme klidným hlasem přidat krok č. 5, tedy něco ve smyslu: ´Když už tady tak sdílíme, věděl/a jsi, že kritici jsou ve skrytu nejkritičtější sami k sobě? Kritikou ostatních jen naplno ukazují, jak strašně jsou nespokojeni sami se sebou a jak moc se nemají rádi/nesnášejí´.
Pokud to zvládnete završit milým soucitným úsměvem, máte hotovo, možná navždy. Příště už bude stačit vědomý útlocitný úsměv, že víte, jak těžký život to má a jak s ní/m soucítíte…
A taky máte proč. Nezřízení všehokritikové kritizují především v naději, že odvrátí pozornost od svých nedokonalostí. Doufají, že když budou házet špínu na všechny okolo, nikdo si nevšimne, jak se sami cítí malí, k ničemu a neschopní. A to si soucit zaslouží. Musí to být strašně těžký život… opravdu.
❔ Zastavili jste svého kritika? Kolik kroků jste k tomu potřebovali?